Už jako malá holka, jsem se zamilovala do německé dogy, takže jsem měla jasno, že ji jednou budu mít. Moje rodina je celá na zvířátka a na psy obzvlášť a od té doby, co jsem se narodila, jsme vždycky nějaká zvířata měli. Naším oblíbeným plemenem byl a asi vždycky bude jezevčík hladkosrstý. Takže doga byla o dost větší než jezevčík a proto mi rodiče dogu nechtěli dovolit.

Když mi bylo asi 12 let a já stále otravovala, že chci dogu, tatínek náhodně narazil na kamaráda, který dogu měl a kvůli své práci na ní neměl čas. Samozřejmě, když mi to taťka řekl, neváhala jsem a chtěla jsem se o ni starat. Tak jsme se na ni šli s taťkou podívat. No řeknu Vám, že to byla láska na první pohled. Jmenovala se Ajša, byla s průkazem původu, byl jí 1 rok a byla žíhaná. Tak krásná a hodná, že jsem se okamžitě zamilovala a o Ajšinku jsem se od té doby starala každý den. Rovnou ze školy jsem utíkala za ní a trávila s ní veškerý čas, kdy jsem nebyla ve škole. V zimě jsem s ní klidně chodila 3 hodiny venku, abychom mohly být spolu. Byla úžasná. Dokonce se časem mamka s Ajšou smířila a konečně začala dovolovat, že u nás může i spát. Vypadalo to, že mám vyhráno, ale jak už to tak bývá, nakonec se něco stalo. Ajša na 2 letech zemřela na torzi. V tomhle věku jsem ani netušila co torze je a že může takhle z ničeho nic přijít. Sice jsem si přečetla pár knížek, ale tohle jsem nevěděla. Ajša tedy umřela. Bylo mi to strašně moc líto a velmi dlouho jsem se s tím srovnávala. Ještě teď, když to píšu, tak mi tečou slzy, že nevidím na klávesnici. Pak ale přišla další láska a to pro změnu ke koním. Začala jsem jezdit na koni a zamilovala jsem se tam do krásného arabského hřebce Hmama. Ten ve mě taky zanechal velmi velkou stopu. Hmam je tu stále, ale bohužel není můj a asi už nikdy nebude a vidím ho velmi málo. Myslím ale na něj pořád.

No a pak to zase přišlo. Jela jsem taťkovi pro basu piva do jedné hospody v Liberci a ve dveřích stálo něco naprosto úžasného. Bylo to velké, černé, neskutečně roztomilé a uslintané. Byla to malá dogička - Leontýnka. Málem jsem se počůrala, když jsem ji viděla, jak byla roztomilá. Hned ke mě běžela a pusinky mi dávala, no znáte ty štěňátka ... . Šla jsem se na ni hned zeptat a její majitel mi řekl, že jí jsou 4 měsíce, že je to Leontýnka a že ji tu má na hlídání. Sedla jsem si tam a ona mi skočila na klín. Byla už tak strasně těžká a velká, ale stejně jsem si ji musela pochovat. Pak jsem taťku div nepodporovala v pití piva, jen abych tam za ní jela. Vždycky když tam nebyla, hned jsem se ptala kde je, aby mi ji přivezli. Bohužel jsem velmi brzo poznala, že Leontýnka se tam zas tak dobře nemá. Její majitel odjel do Kanady, aby se schoval před vězením a Leontýnku tam nechal v té hospodě. Tam ale o ni nikdo neměl zájem . Leontýnka nedostávala pořádně nažrat, byla furt špinavá, nikdy nechodila na procházky a zkrátka byla týraná. Hned jakmile jsem to poznala, ptala jsem se jich, zda by mi ji prodali nebo dali. Nechtěli. Že prý se pro ni vrátí, že s ním tam odletí a bla bla bla. Ale já když něco chci, tak to tak nenechám. Otravovala jsem je tak dlouho, že mi ji začali půjčovat alespoň na venčení. To byla katastrofa !!!!! Doga která neumí chodit na vodítku, hrůza. Ale i to jsme nakonec zvládly. Krmila jsem ji, venčila, ale furt nebyla moje. Naštěstí jsem je nakonec přesvědčila a Leontýnku mi dali. Přivezla jsem ji domů, mamka měla málem infarkt a chtěla mě vyhodit, ale nakonec se smířila a Leu jsme měli doma. Bohužel se ale opět něco stalo, Leontýnka zmizela, když jsem byla v obchodě. Podařilo se mi ji ale objevit až když byla v chovatelské stanici Od Pánova kříže. Tam se dostala z libereckého útulku. Samozřejmě, že tam jsem ji hledala a dokonce jsem tam měla požadavek ať mi okamžitě zavolají, ale nestalo se. Do CHS Od Pánova kříže se dostala díky pořadu Chcete mě, který paní Navrátilová a celá její rodina sledovali. Zavolali tam a pro Leontýnku si přijeli. Já to ovšem zjistila a chtěla jsem ji zpátky. Zavolala jsem paní Navrátilové a ta mi řekla, že mi ji nevrátí, že je jejich apod. Došlo i k nedorozumění, protože paní Navrátilová si myslela, že jsem od toho chlapa co ji týral. Naštěstí jsem ale nakonec Anču přesvědčila, trvalo mi to teda rok, ale nakonec mám Luly zpátky. Přijela jsem k nim 17.1.2008, Týna mě okamžitě poznala. Počůrala se radostí, když mě viděla a tak bylo rozhodnuto, komu tohle psisko patří. Takže jsme si ji s přítelem vezli domů do Liberce. I můj přítel byl tehdy zaskočen jak je doga na vlastní oči velká, ale dovolil mi ji a vím, že ji miluje. Díky paní Navrátilové jsem se aktivně začala zúčastňovat výstav a rozhodli jsme se, že Leontýnce necháme štěňátka. A tak k nám do rodiny přibyla ještě jedna fenka. Je to plášťová fenka Calli. Calli není ani trošku po mamince, je velmi hyperaktivní, ale jinak zlatíčko. Teď už tedy máme 2 dogy a doufám, že to je nejmenší počet dog u nás. Být jen po mém, mám jich třeba 10, ale na to už bych vážně potřebovala nutně barák. Barák už mám, takže pokud se s Calli poštěstí, necháme si určitě další :-)

Holky jsou jak moje děti, udělám pro ně všechno na světě a nikdy nedovolím, aby se měly špatně.

Za to všechno hlavně vděčím mému příteli. Děkuji mu hlavně za trpělivost, kterou s náma má.

                                                                                                               Denisa Hefferová